Kdykoli se střetnou dva protichůdné zájmy; rozvod, spory, přestupek nebo je spáchán přestupek nebo trestný čin musí zasáhnout nějaký rozhodčí a vyřešit spor. Zjednat nápravu a udělit viníkovi trest. Tím rozhodčím je soudce, jehož úlohou je uplatňování zákona a jeho výklad v jednotlivých konkrétních případech. Soudci tedy vynášejí rozhodnutí, jež jsou závazná pro všechny strany, a jejichž plnění je vymáháno státními orgány.
Spravedlnost je stálá a pevná vůle dát každému právo, které mu patří. Jejím nástrojem je soudnictví, výkon činnosti všech soudů a jejich organizace.
V různých zemích existují pochopitelně různé tradice a jednotlivé typy soudů se liší názvy i předmětem činnosti. Přesto existují obecné zásady, které jsou různým systémům společné. Předně je to možnost obou stran zúčastněných na soudním jednání (přelíčení),tzn.jak žalobce tak žalovaného, odvolat se proti vynesenému rozsudku, pokud se domnívá, že ji poškodil, nebo že soudní řízení neproběhlo náležitým způsobem. Proto existuje hierarchie soudů, takže soud vyššího stupně může změnit rozsudek soudu nižšího stupně, nebo mu věc vrátit k novému projednání.
Občanské spory, přečiny a méně závažné trestné činy většinou soudí jeden soudce. Závažnější trestné činy senát složený z více soudců nebo porotní soud, kde přelíčení vede soudce na základě výroku poroty (tvoří ji stanovený počet bezúhonných občanů a rozhoduje, zda obžalovaný je vinen nebo polehčující okolnosti)určí výši trestu. Státní návladní uvádí důkazy o vině obžalovaného, obhájce se snaží přesvědčit soud o jeho nevině nebo uvést polehčující okolnosti, které by přiměly soudce uložit co nejmenší trest.
Dnešní společnost je tak složitá, že její hladké fungování si vynutilo diferenciaci soudů. Ohromný nárůst hospodářských sporů vedl ke vzniku obchodních soudů. Ústavní soud se zase zabývá tím,zda zákony, které vydávají parlamenty, nebo vládní nařízení a vyhlášky či kompetence jednotlivých státních orgánů nejsou v rozporu se základním zákonem státu, ústavou. Vojenské soudy se zabývají trestnou činností příslušníků ozbrojených sil – armády a policie.
První soud
První soud (špan.Corte de Justicia Centroamericana) byl prvním stálým mezinárodním soudem, jehož úkolem bylo řešení mezinárodních sporů podle mezinárodního práva.
Středoamerický soudní dvůr byl zřízen roku 1907 ve Washingtonu, kde byla uzavřena mírová dohoda mezi Kostarikou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem a Nikaraguou. Sídlem soudu bylo kostarické hlavní město San José. Soud během své existence řešil pouze deset případů. Nejvýznamnější je rozhodnutí, kterým soud vyhověl stížnosti Hondurasu proti Guatemale a Salvadoru, které na jeho území podporovaly revoluční hnutí proti vládě. Má se zato, že díky tomuto rozhodnutí nevypukla válka mezi Hondurasem na straně jedné a Salvadorem a Guatemalou na straně druhé.
Soudni komisař
Soudní komisař je osoba pověřená provedením některých úkonů v soudním řízení jménem soudu. Typickým (a možná jediným) příkladem je notář, který jako soudní komisař provádí všechny nebo jen některé úkony v řízení o dědictví.
Soudní znalec
Soudní znalec je osoba s příslušnou kvalifikací a praxí, kterou stanovuje zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících a podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. o provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Tato osoba je jmenována příslušným krajským soudem či ministerstvem spravedlnosti a je opravněna zpracovávat znalecký posudek. Soudní znalec může vykonávat svoji praxi v mnoha oborech.
Soud
Je nezávislý státní orgán (státní úřad v širším smyslu) vykonávající na základě teorie dělby moci soudnictví a poskytující ochranu porušeným a ohroženým právům fyzických a právnických osob a jiným zákony chráněným zájmům. Výkon soudnictví soudy je realizací práva na soudní ochranu, které je včetně práva na spravedlivý proces zakotveno v mezinárodních dokumentech a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svoboda patří mezi základní lidská práva. V souladu s těmito ustanoveními se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na spravedlivý proces pak v sobě zahrnuje nejen právo na nezávislé rozhodování s právem účastníků vyjadřovat se ke všem úkonům v průběhu řízení, ale i hospodárnost řízení, jeho včasnost, veřejnost a rovněž tak rovnost zúčastněných stran.
České soudnictví, ale také veřejnost, se ještě v dnešní době vypořádávají se změnami, které nastaly po roce 1989. Spory u soudů se často vlečou i několik let a tím způsobují nejistou jejich účastníků. Veřejnost hovoří o nutné reformě českého soudnictví, protože současný stav není udržitelný.Tohoto jsou si vědomi i politici a soudci. Zajímavým tématem je nezávislost soudců, kterou nelze zaručit jen institucionálními zárukami nebo výší platu, ale mnohem důležitější morální a mravní integritou samotných soudců. Práce soudců je ztížena množstvím nejrůznějších právních předpisů, které jsou navíc mnohdy zbytečně složité. Změny, pokud nějaké nastanou, by se měly zaměřit také na organizaci soudnictví, uvažovat lze i o přesunu některých pravomocí ze soudů na jiné orgány, případně i do soukromé sféry, jak k tomu došlo u exekutorů nebo notářů.